Renko, já se přiznám, že mi odchod dospělého potomka nevadí.
Už jsme si prošli takovou zkouškou během SŠ, kdy rok studoval v zahraničí, a mně úplně stačilo, že jsme si zavolali, poslali fotky, užili jsme si společné víkendy, svátky. Ale ve všednodenním provozu, kdy mají všichni své povinnosti a časově odlišné režimy, nějak nemám potřebu sdíleného bydlení.
Možná to zní jako mateřská nedostatečnost, ale já to cítím tak, že dětem se má člověk věnovat, když jsou malé a potřebují to, a to jsem si užila vrchovatě a poctivě.
Dospívající člověk už rodiče nonstop za zády nepotřebuje a je zralý fungovat samostatně.
Někdy se mi zdá (a to vůbec nesměřuji na tebe osobně, jen rozvíjím téma), že rodičům je zatěžko věnovat se malým dětem, snaží se je co nejvíce svěřovat ústavům a věnují se přednostně vlastním věcem, a pak u sebe najednou drží nesamostatné (skoro)dospělé a umetají jim cestičku.