Jenže bohužel málokdy je to tak, že by člověk byl už tak mimo, že by absolutně nic nevnímal. Teď řeší kamarádka, jestli dát svou dementní maminku do DD a ona se tomu hrozně brání. Sice už se o sebe nedokáže postarat, je na plenách, sama se ani neobleče, nevezme si jídlo, špatně chodí, občas mluví z cesty, přesto si ale stále uvědomuje, kde je, s kým je a odstěhovat se do DD nechce. Mě to taky strašně děsí, klidně mě to může za 10 let čekat. Vím, že tady na rodině je většina žen čtyřicátníc s ještě malými dětmi, ale já už jsem senior a mám to za pár.