Do diskuze o jídle jsem si ani netroufla přispět, protože můj režim minimálně jedné tabulky čokolády (spíš 1,5, někdy 2) denně a pozdněvečerních jídel je hrozný ale tady napíšu
"Dar pohybu" jsem nikdy neměla, jsem líná nesportovní lemra, celý život jsem strávila na gauči bez sportu a tvrdila jsem, že endorfiny z pohybu neexistují
Jenže já děsně ráda jím, navíc zajídám stresy, takže rovnice zněla jasně - buď hladovět (nechci a neumím), mít přes metrák (fakt nechci!) nebo teda jako pohnout zadkem (chjo ). Takže po druhém děcku, s 80 kily na krku, jsem se teda jako začla trochu hýbat - nejdřív kolo, jen pár km, na podzim pak kvůli nedostatku času a peněz ten nenáviděný běh. Zhubla jsem a nějak plíživě zjistila, že mě ten pohyb "drží pohromadě" fyzicky, ale hlavně psychicky.
Já introvert se chytila zdejší široké bandy běžců a konstatovala, že mi nevadí (jinak jsem samotářka). Zkusila jsem pár závodů, rozhodla se přestat plavat na paní radovou a na starý kolena se naučit kraul, což mi trvalo roky a furt to teda není nějak oslnivý, ale uplavu kilometry nějak na pohodu

Výsledný stav nyní - jsem závislák, hejbu se víceméně denně (jinak mám úplně sedavé zaměstnání a HO, takže fakt nutnost pohybu). Celkově to dává přes 9 hodin intenzivního pohybu týdně (kolo, běh, plavání). Chůzi nepočítám, té je taky dost, protože neřídím a všude musím po svých
Ale je mi dobře, tělo drží tvar i váhu, kondici mám lepší než ve dvaceti.
KOnec pohádky o líné lemře bez sportovních vloh i historie