já si myslím, že tam někde začíná nenormální vztah k jídlu, sama jsem byla dítě, co nejedlo a furt marodilo, nepamatuji si vyloženě nucení do jídla, ale atmosféru, že dojíst, pořádně se nacpat, přidat si ap. je hrdinství a záruka štěstí.
V deseti letech si mamička s příbuzenstvem nevyprávěla o tom, že jsem génius, ale jak jsem konečně začala "pěkně" jíst.

Vlastně zhruba od těch 10 nepamatuju jiný pocit než nutkavou chuť nebo přežranost.

Nemám ji to za zlé, byla poválečné dítě.

Smutnější je, že jsme to do jisté míry převzala po ní, když se synek vrátil vyhublý ze špitálu v roce, chovala jsem se jak smyslů zbavená, jen abych ho "vykrmila" (od se tedy dal ochotně), je to jediné z mých dětí, co zápasí s tloušťkou. Neomlouvá mě ani to, že mi bylo 20 let.