Kuličko,
chtělo by to trošku tvůj odklon od osobních témat - přestat se rýpat v tom, jaká je ona, co ona dělá či nedělá, jak co plánuje, jestli bere léky atd...
Zkus to přerámovat, představ si, že by ses bavila s kámoškou - budeš jí taky zpovídat proč je smutná a vyčítat jí, co kdy řekla nebo neřekla a kecat jí do zdravotního stavu (pokud ta kámoška za tebou nepřišla o radu a popovídání si o těchto tématech). Ona je "dospělá" (ve své mysli, i když třeba ne v tvé a ne legálně) a potřebovala by, abys s ní jednala nikoliv jako s malým dítětem, ale jako s partnerem. Vždyť se můžete bavit třeba o zahrádce (jestli máte), politice, starostech s babičkou, o tom, že kuchyň by chtěla vymalovat a jakou barvou.... zkus se zajímat o její názory a myšlenky i na jiné úrovni než té mateřské. Dej jí najevo, že tě ty názory zajímají, i ohledně ptákovin typu "myslíš, že když kuchyň vymaluju na oranžovo, že to bude moc tmavý?" Ono nakonec zjistíš toho o ní víc, než když to doluješ napřímo.
Zkus vytvořit prostor pro rozhovory - třeba - přijdeš z práce a řekneš "jdu si udělat kafe, chceš taky" a vytvoříš prostor pro to, že si sednete s kafem - a budete probírat nekonfliktní věci typu co bude k večeři a že tě dneska bolí hlava, a že nedávají nic v televizi.... s tím, že ona si nemusí dávat kafe, nemusí si s tebou sednout - ale udělat ten prostor a čas, kdy jsi "na příjmu" - po příchodu z práce, po večeři, při nedělní snídani - prostě udělat si čas, kdy si můžete obě "hodit nohy nahoru" - a povídat si - nebo ne...

O psychickém stavu si s tebou asi povídat nebude, na to je potřeba toho psychologa, psychiatra - a možná je lepší, když nebudeš vědět všechno. Naši taky dodnes neví všechno, co jsem vyváděla v těch šestnácti až dvaceti - a dodnes si myslím, že je to dobře...