Přidat odpověď
Ja bych nic takového nepořádala. Naštěstí moje děti to ani nenapadlo. Narozeniny jsme slavili tak, že jsme pozvali babičky a dědečky, jedna babička upekla dort, děti dostaly dárky, zabavily se s nimi, dospělí jsme si popovídali a po dvou hodinách jsme to rozpustili. Já oslavy nesnáším. Nejhorší to bylo v poslední práci, kde se tomu nedalo vyhnout, jedna paní vedla přehled, kdo má kdy narozeniny, vybírala peníze, kupovala dárek a kytku, oslavenec musel pohostit cca 30 lidí a kulaté narozeniny se slavily i s obědem. Nevadilo mi dát za to ty peníze, ale organizační stránka věci byla nad mě síly. Naštěstí se to dalo udělat většinou tak, že se domluvili všichni, kdo měli narozeniny v daném měsíci a zorganizovali to dohromady. I tak to byla fuška a potom ta hrůza sedět tam nekolik hodin a plkat, strašné. A když to byla tvoje oslava, nedalo se odejít dřív, člověk tam musel čekat, až odejdou i ti skalní slavici, protože musel po oslavě všecko uklidit. Ale zase někteří kreativní vymysleli zábavu s kostýmy a nacvičili scénky, což bylo vtipné a čas rychleji uplynul.
Padesatiny jsem slavila s kamarádkami a nejoblíbenějšími kolegynemi v restauraci, šedesátiny se naštěstí svezly s covidem, tak nic. Jo a ještě jsem slavila moje osmnactiny u nás doma s asi šesti kamarádkami, naštěstí jsem nepožadovala, aby nám naši dělali program a taky jsme si jen tiše povídaly s jednou skleničkou vína na osobu. Moje děti nechtěly ani to. Dikybohu.
Předchozí