Libik, já si myslím, že u Husákových dětí už to bude jinak. My nebudeme mít důchody, budeme pracovat do smrti, resp, úsek mezi opuštěním zaměstnání a smetí bude krátký, max. několik let, ne čtyřicet, jako je to běžné teď. Je to čistě na nás, abychom vzali rozum do hrsti, mysleli na to a zařídili se podle toho. Pokud máme nějaké děti, tak jen doufat, že budou mít vůbec šanci nějak pomoct, např. že výchovou vlastních dětí nezchudnou tak, že to prostě nebude možné, aby ještě podporovali staré. Dtto si myslím, že my se nebudeme už dožívat tak vysokého věku, máme mnohem náročnější život, uvědom si, že současní senioři, ti, kterým je osmdesát a víc, sice obvykle neměli v životě hmotně mnoho, ale neznali existenční starosti, v práci se žilo úplně jinak než dnes, životní tempo bylo mnohem pomalejší, nároky nižší, sociální komfort vyšší (všechny ty ROH pochystávky, kam šlo dát děti na celé prázdniny a rekreace za hubičku atd.). Byl jeden jasný společný nepřítel, bolševik, který občas kousal, ale většinou jen vrčel. Většina lidí si i při té bídě stihla nahospodařit na nějakou tu druhou nemovitost, auto, hodně jich zprivatizovalo byty od státu za pár kaček. Reálný socialismus nebyl nic moc, ale vyvedl dvě generace velmi dlouhověkých lidí. Na nás bude ta péče, my budeme mít péči jen v případě, že máme děti a těm se povede se společensky uplatnit tak, aby neživořily. Čistě prakticky to znamená šetřit síly, protože je budeme potřebovat, vyřešit si bydlení tak, abych na ně měl, mít práci, kterou mohu dělat ve vysokém stáří. S tím je potřeba začít nejpozději okolo padesátky a brát to vážně. Stát nám nic nedá, ani kdyby náhodou chtěl, nebude mít z čeho. Současným seniorům to taky nedává stát, dáváme to my. Pro nás už nebude kdo by dal, aby to šlo dělat tak, jako teď.