Moji rodiče hospodařili taky těžce, měli málo, zahojili se až v devadesátých letech, což je díky B.hu, protože kdyby se nezahojili, já nemám šanci je uživit. Sedření nejsou, nepracovali ve výrobě, což může být ten rozdíl. Prarodiče, kteří pracovali v zemědělství - děda se udřel k smrti těsně před revolucí, babička umřela vloni v září v 95. Druzí prarodiče si sice dost stěžovali, ale do devadesáti let utáhli byt na Vinohradech a chatu. Pravda, mezi chatou a bytem jsme je museli vozit, protože neměli auto. Veškeré pokusy mojí matky vzít si rodiče k sobě skončily špatně. Pamatuju si rozhovor s nimi, když jsem měla novorozeně a ani ne dvouleté batole a dvě děti v pubertě, že asi zemřou, když je neodvezeme na chatu, protože bez chaty nemohou žít. Matka za nimi jezdila dvakrát týdně, před tím je donutila přijmout mrazák a mikrovlnku (odmítáme mrazák i mikrovlnku), do kterého jim vozila jídlo, protože babička neuměla vařit, nikdy se to nenaučila, protože její rodině vařila prababička až do babiččiných padesáti, kdy umřela. Babičce se to na nastávajících čtyřicet let už nevyplatilo, začít se orientovat v kuchyni, tak to dělal děda, ale prostě mu to nešlo. Jídlo od matky sice "nebylo moc dobré, ale oni jsou skromní, snědí všechno" (matka vaří výborně). Jako jsou to všechno malé lapálie a nic platného pro všechny, ale fakt to vidím všude kolem sebe, lidi v seniorském věku, už unavené, přes sedmdesát, kteří chtějí pečovat o svoje rodiče, ale rodiče naprosto nespolupracují. Řečeno mírně. Před lety se v práci sesypala vychovatelka, hodná ženská těsně před důchodem, protože nezvládala péči o tchyni. Už nežije, tchyně ano, nedávno byla v novinách, gratulujeme ke 102. narozeninám, syn s rodinou. Jsou to vlastně už dvě generace lidí v důchodu. Velký počet a bude se zvětšovat, pokud budou další lidé chodit do důchodu. Mladá populace není tak silná, aby to mohla ufinancovat.