Přidat odpověď
Toho se bojím také. Ono se to už děje. A čestně řečeno, neděje se to jen se starými.
Covidové epizody hezky ukazují, jak moc je institucionalizovaná celá společnost, jak do hloubky. Nevím, co s tím. Celou dospělost mám na starosti péči o nějakého seniora. Zatím nikdy nebyla výhradní, nebyla jsem hlavní poskytovatel, ale i to stačí. Teď začínají stárnout rodiče a současně cítím, jak stárnu já. Vloni to ještě nebylo, sil na rozdávání, ale nebudou, to je jasné. Táta teď přestává být fit kognitivně, není to nic strašného, ale už to není optimální na řízení auta. Matka je názoru, že bez řízení auta by byl nešťastný, tak ať radši řídí. Vůbec to není schopná domyslet, co se stane, když např. zaviní dopravní nehodu. Co bude dělat, když se mu něco stane. Vloni spadl z kola, fest se potloukl, ale odmítl jet do nemocnice. Já jsem se to dozvěděla druhý den večer, když máma přece jen nevydržela s nervama. Mám to k nim 80 km, odstěhovali se, protože se jim chtělo, původně jsme bydleli v docházkové vzdálenosti, kde bych se o ně mohla starat dlouho a v pohodě. Ségra je ze hry, žije v cizině. Podobně to má chlap, matka potřebuje pomoc, je fakt už v letech, ale "nesnese", aby jí rozvoz přinesl nákup, neotevře pošťačce, "nebude používat inkaso" a televizní program musí být jen jedné značky, ostatní jí nevyhovují a běda, když není donesen v den D, hodinu H. Když se jí v deset večer porouchá televize, je v nejhorším ochotná jít spát, ale ráno v sedm tam budeme nastoupený oba, chlap spravovat a se mnou si chce popovídat, protože si se mnou ráda povídá. Když musím jít do zaměstnání, plačtivě si stěžuje, že je osamělá.
Předchozí