Přidat odpověď
Alespoň u nás to teda tak vypadalo, že kdyby rodina nedržela pohromadě, tak by nepřežila. Babička a děda byli z "Mnichovských" uprchlíků, ovšem z Berlína. Přišli do Prahy s kufrem ještě před úplným vyvrcholením, čili sehnali nájemní byt (o pár týdnů později by nesehnali nic). Jejího tátu v Berlíně internovali. A tchána babičky potom za války poslali do koncentráku.
Po válce se pochopitelně nevrátili. Mamka žila s nimi v 1+1. Pak se přistěhoval do stejného domu praděda, koncentráčník, jednak aby neplatil nadměrné metry a pak aby se o něj postarali. Dožil se 91 let (ale byl žel nevlastní).
Pak komunisti vyhodili z bytu tátu s mámou (táta byl osmašedesátnický "nový" fukcionář v malém městečku u Prahy). A tak se museli nastěhovat k nim - bylo nás tam 5 v 1+1.
No a po smrti dědy, táta doslova vyhodil babičku a dědu, ať jdou bydlet do bytu po pradědečkovi a tak nastala naše situace. Ani táta neměl žádné nemovitosti, za zbouraný domeček jeho mamky při stavbě fabriky na tom místě dostala jeho sestra nájemní byt.
Nebyla žádná péče o pradědu s řadou nemocí, nebyla žádná péče o dědu, který byl onkologický pacient, kromě lázní. Kdyby se o ně nepostarala babička, tak prostě umřeli na nedostatek péče.
Předchozí