Valkýro, já jsen v dospivani na to, jestli chci mít děti, vůbec nepomyslela. Trápila jsem se spíš tím, že asi nenajdu partnera, protože jsem nebyla moc hezká, abych si mohla vybírat a z těch, či se nabízeli, se mi ani jeden vůbec nelíbil. Obávala jsem se, že se nikdy nevdam, že bych si opatřila dítě za svobodna, to mě ani ve snu nenapadlo. No a v 19 jsem našla svého BM a když jsem se vdala, byla jsem nesmírně šťastná, že už mám to období nejistoty a hledání z krku. Po svatbě byl tedy BM ještě rok na vojně, já bydlela ještě s našima, ale po tom roce jsme dostali družstevní byt (rodiče manžela byli kvůli tomu v družstvu už od 15 let jeho staršího bratra), zařídili si ho a postupně jsem začala chtít dítě jako výsledek našeho vztahu. A druhé jsem chtěla proto, aby dcera nebyla jedináček, já sama jsem měla neustále na talíři, že jsem jedináček a jak je to špatné, tak když to šlo, proč ne. Chtěla jsem, aby mezi nimi byla co nejmenší mezera, aby si byli blízcí a mohli si spolu hrát, což se splnilo a bylo to fajn. Zároveň to byl pro mě ale hrozný zahul, jak jsem líná a nemám moc energie, rychle se unavim a potřebuju hodně času být sama. Potom, když už jsem šla do práce, byly děti zase stále nemocné, do dceřiných cca 12 let to bylo příšerné. A pak přišla deprese. Myslím si, že kromě určitých vrozených predispozic k tomu přispěl ten neustálý stres z dětí. No a než jsem se z deprese dostala, byl rozvod. A konec všeho.