Mám muzikální a hudebně nadanou dceru, která zpívá ve sboru a ve škole v rámci hudebky hraje na flétnu. K tomu hraje třetím rokem na housle. Jde jí to (tedy disciplína nic moc a není ani dříč, ale je nadaná) a příští rok se chce zkusit dostat na hudební gymnázium. A vlastně tím začala naše peripetie. Dcera doma brnká na klavír, pravá ruka dobrá, levou v basovém klíči hrát neumí, já to také neumím a sestra nechce naučit. Protože na tom gymplu by měla jako druhý nástroj také klavír (a šance se tam dostat podle učitelů jsou), přihlásila jsem ji na klavír do ZUŠ. Jenže u přijímaček se moc netvářili, přišla jim už "stará" a mají desítky zájemců, tak jsem si řekla, že když je to letos naposledy, zkusíme ještě kytaru. A dcera, že chce zkusit zpěv a flétnu. Flétnu proto, že se sice učí ve škole, umí noty, zahraje všechno, ale neumí techniku což chápu, protože učitelka učí 27 dětí najednou a asi si pro ty chvíle musí vypínat uši (nebo nevím jak to pískání zvládá). Kytaru proto, že jsem si klavíru užila se starší dcerou a kytara je moje a vlastně od ní držím děti stranou proto, aby se naučily základy klavíru.
A co se nestalo. Dceru přijali na všechny nástroje, i na ten klavír. Jasně, housle zůstanou. Flétna také, ta je pro radost. Dcera chce vyměnit sbor za sólový zpěv, dostala se k učitelce kterou zná a kterou má ráda. Ale co probůh s tou kytarou? Manžel říká, že zapomenout. Ředitel ŽUŠky říká, že by s ohledem na uplatnění nástroje a školní sbory vybral flétnu a kytaru, na klavír by se vykašlal (vím proč to říká, myslím, že míra demotivovanosti je u žáků studující klavír výrazně nejvyšší, moje starší dcera s klavírem radostí sekla po pěti letech loni a od té doby ho obchází obloukem, až mi je líto, že jsem jí nutila). Jenže, je tu to gymnázium a s ním i povinný klavír.