Mám ráda ticho, čím jsem starší, tím víc. Ale bydlím ve městě v paneláku, takže úplné ticho je nedosažitelné. Slyším auta, autobusy, trolejbusy, slyším lidské hlasy. To mi nevadí, jsem zvyklá. Vadí mi excesy typu sbíječka před barákem, sekačka na trávu v 7 ráno, ječení dětí pod oknem, hulakani opilců večer na cestě z hospody.
Byla jsem vychována k tomu, abych nebyla hlučná a neobtěžovala okolí. Takto jsem vychovávala i svoje děti. Ale něco jiného je hlučet nad míru a něco jiného běžný život. Když jsme bydleli v našem prvním bytě, pod námi bydleli sousedí, bylo jim kolem 50 a nikdy neměli děti. Vadilo jim všecko. Pračka v 7 večer, to, že děti capkaji po podlaze, že si na zemi hrají. Byli alergičtí na jakýkoli zvuk, který se z našeho bytu ozýval. Pořídili jsme si koberec do kuchyně, prali jsme dopoledne, syn musel být každé ráno do devíti v kuchyni, aby nechodil jinde po bytě a nerušil a stejně bylo všecko málo, neustále na nás zvonili a nadávali nám, stěžovali si i na družstvu. Já jsem neustále okrikovala děti, ať jsou ticho. Když jsme se přestěhovali, bydlel pod námi starší pán, dědeček několika vnoučat. Když jsme se ho ptali, jestli nejsou naše děti moc hlučné, řekl, že vůbec. Prý občas něco zaslechne, ale to je normální. Strašně se mi ulevilo.
Myslím, že člověk má být ohleduplný k ostatním, ale tak, aby mu to nebránilo normálně žít.