Měla jsem 20 let dobrou kamarádku. Teda aspoň jsem si to myslela.
Můj muž musel v rámci svého zaměstnání zasáhnout do života jejího dospělého syna. Ten má jiné příjmení než matka a můj muž ho nikdy neviděl, takže netušil, že k sobě patří. I když ani kdyby to věděl, nic by to na situaci nezměnilo.
Toto je však za vinu dáváno mně. Kamarádka neuznává ani jedinou chybu v činnosti svého syna. Nechce ničemu špatnému uvěřit.
Hned po "incidentu" mi zavolala, aby na mě řvala do telefonu, jak jsme jí ublížili a synovi zničili život. Že si maže mé číslo a už nikdy mě nechce vidět. Druhý den večer mi před domem "obešla klíčem" nové auto. Že to byla ona vím, protože byla přistižena sousedkou.
Pořád jsem ji omlouvala, že její dítě a emoce...je horká hlava.
Od tohoto uplynulo půl roku. Dnes jsem se rozhodla za ní zajít do jejího obchůdku a pozvat ji na kávu a o všem si s odstupem času promluvit. Už když jsem vešla do dveří, její kolegyně ji volala "máš tu kamarádku". Přišla, podívala se na mě spatra a pronesla "tu paní já neznám".
Mrzí to. Mrzí to hodně.
Taky jste někdy úplně debilním způsobem přišli o kamarádku?