citovky k majetku jsou problém.

Já to chápala částečně, - táta postavil dům fakt vlastníma rukama a pak x let zátěž jako prase, s ničím se bez jeho posvěcení nesmělo hnout, nic se nesmělo měnit, ale zároveň na nic nebyly peníze (na nic normálního - od oblečení po dovolenou - já ten barák nenáviděla a NIKDY jsem nechtěla barák).. všechno šlo do domu.

Pak ta nešťastná máma, co taky dělala co mohla a třeba i brigády, našetřila na lino a táta jel pro lino a koupil cestou lepší kotel.

Jak jsem říkala NIKDY došlo i na mne, v mnoha směrech, - ale dům jsme stavěli na objednávku, - uzavřená stavba, že se uvidí, no, trochu nás to polklo.
Stejně jsme rekonstruovali dědictví - náhodně, v plánu nebylo nic "na krev", zase se nám to vymklo.

Nejde nezískat citový vztah k něčemu, co jedeš tak intenzivně, kde položíš cihlu, nebo o každé rozhoduješ a položení každé zaplatíš...

Já třeba sedím na naší malé zahradě... a říkám si.. "do prčic.. to jsem hrdá, všechno, co tu roste, jsem do té země narvala vlastní rukou. A vono je to hezký".

Podobně to mám s nemovitostmi, vlastní ruka to nebyla, ale práce tj. finance a nápady taky.

No tak pak to pošli snadno do světa, že jo.