Petro,

myslím, že potřebuješ jak nějaké léky od psychiatra, ale myslím, že potřebuješ i pomoc psychologa. Aby ti pomohl naučit se žít s vědomím, že tvoje máma jednou umře. A může to být brzo. Já vím, že to zní strašně tvrdě, ale takhle to je. A jednou může být i hůř. Až uvidíš, jak se máma horší, jak je jí čím dál hůř a nikdo s tím nic neudělá.

Zažila jsem to se strejdou, který mi byl moc blízký, takový druhý táta. V určitém okamžiku nastane čas, kdy se od toho musíš oprostit. Protože když se ti to nepodaří, tak to zabije i tebe. A to ten tvůj blízký určitě nechce.

Tak já jsem to dělala a dělám tak, že mám tyhle pocity schované jakoby v krabičce a po většinu času je ta krabička zavřená, nemyslím na to, nic si nepředstavuju. A občas, když jsem doma sama, nebo zůstanu dýl v kanceláři sama, si sednu, tu "krabičku" si otevřu, nechám tu situaci na sebe působit, vzpomínám, poddám se těm citům a brečím. Taky jsem si přímo představovala, jaké to bude až strejda umře, představovala jsem si, jaké to bude bez něj. A brečela jsem a brečela. A po 2 hodinách se vybrečím, už prostě nemám slzy a jsem vyčerpaná. Tak tu "krabičku" zavřu a jdu spát.

Myslím, že takhle to dělali třeba lidé, co prošli koncentrákem. Když jsem byla malá nebo mladá, nechápala jsem, proč o tom nechtějí mluvit. Pak jsem to pochopila. Taky to v sobě uzavřeli, protože kdyby si to měli prožívat pořád naplno - tak jako ty prožíváš úzkost o mámu - tak by se z toho doslova zbláznili.

Chlapi to mají v tomhle jednodušší - jdou do hospody s kámošem, tam se ožerou, druhej den se z toho sbíraj a třetí den už jednou dál. Pokud to není často, proč ne. My ženský se takhle uvolnit neumíme. Tak musíme najít jiný způsob.