Anebo takhle:

Moje tchýně měla v dospívání "co dělat" s různými otčími, které si domů přiváděla její dost vypečená matka. Moje tchýně byla nejstarší dítě, starala se o ty mladší mláďata. Celý život si nese v sobě vzorec, že Žena je včelí královna, plodí děti (ideálně dcery) a pohrává si s trubci, kteří když budou hodní, budou blahosklonně připuštěni (recipročně se očekává oprava toho či onoho, odvoz tam či onam, či jiný cenný servis).
Život má smysl pro humor, tak jí do cesty poslal taky syna (MM). Vyrůstal v konstelaci matka-babička-tety-sestry plus ve škole učitelky Jeho táta se zabil, když MM bylo 7, byli ale rozvedeni, děti v péči matky. Strýc je velice nemocný a nebyli vůbec v kontaktu. Dědeček zemřel záhy po tom, co mu zemřel syn (manželův otec).

Spoustu let jsme doma (já a MM) žili v tom módu, že Žena je tedy ta královna, co rozhoduje. Tchýni jsem upřímně z celého srdce nenáviděla, protože v její přítomnosti se MM choval jako vykastrovaný debil. Vůbec jsem ho nepoznávala. Přitom takovej chytrej chlap! Narození našeho vlastního syna tchýni zklamalo, chtěla vnučku. Tím se to u manžela začalo lámat, pomalililinku...Cca teď po čtyřicítce jsme konečně tam, kde bychom jinak ideálně mohli bejt. Už mi při výchově syna nehází vidle do mého snažení svým urputným rozmazlováním.

Už mu taky po letech nechci rozbít hlavu těžítkem. Což jsem jinak léta chtěla udělat. A na tchýni jsem chtěla vzít hadici s wapkou. Raději jsem požádala manžela, ať ji k nám nevozí, že na to nemám (ale jinak 10 let pokusů). A musela jsem akorát dejchat (nááádech-výdech) a po miliontédeváté si trvat na svém. A vybrušovat formu a načasování, jak to dávat zas a znovu najevo. Protože předtím jsem řádila jako čert

Jenomže já se to nakonec naučila, měla jsem ho totiž RÁDA, a doufala jsem, že on má rád mě.