Ahoj ženy,
Rodinu sleduji už několik let, ale moc nepřispívám. Líbí se mi, jak tu nahlížíte z různých úhlů na zdánlivě jednoznačné situace, rozšiřuje to obzory. Myslím, že mám taky nějakou "slepou skvrnu", a ráda bych znala váš názor.
Jde o návštěvy. Jsem rozvedená, mám dospělé děti, a žiju v dvoubytovém domě se svými rodiči (to je taky kapitola sama pro sebe...). Myslím si o sobě, že jsem založením spíše introvert, ale pracuji s lidmi, a tam pochopitelně musím být otevřená a naslouchající. Nevadí mi to, svou práci mám ráda, jenom bych ráda měla po práci trochu klid. S kolegy v práci vycházím dobře, ale nemám potřebu sdílet s nimi svoje soukromí.
V mojí původní rodině se žádné návštěvy nepěstovaly, nikdo kromě babičky k nám nechodil, a ani my děti jsme si nezvali spolužáky domů - byla jiná doba, trávili jsme hodně času venku. V manželství se situace trochu změnila, přestěhovali jsme se na venkov, a sousedi nejdříve ze zvědavosti, později z jiných důvodů začali chodit na návštěvy. Taky moji kolegové, když "jeli kolem", často zazvonili, aby se zastavili na kus řeči. Někdy to bylo hodně náročné, manžel se zlobil, že nestíhám domácnost a děti, a také mi to vyčetl, když opouštěl rodinu. Přitom já jsem ty lidi k nám nezvala, nebo ne aktivně, jenom když už stáli u branky, tak jsem ji otevřela. My sami jsme na návštěvy nechodili jinam než k rodičům, což mě občas i mrzelo, protože nás různí lidé (kolegové, přátelé) zvali. Musím říci, že je mi velmi sympatické, když jsou lidé otevření návštěvám, člověka to obohacuje, ale můj manžel tomu příliš nakloněný nebyl, i když je milý společník a lidé ho měli rádi. Chci říci, že mi návštěvy blízkých lidí obecně nevadí, ale někdy už toho bývalo opravdu trochu moc.
Po rozvodu jsem se znovu přestěhovala, a zase se dostávám do stejné situace. Mám dojem, že mi nezbývá vůbec žádný čas na odpočinek. Lidé zase "jezdí kolem" a někdy si připadám jako na nádraží. Například včera se tu sešly tři různé návštěvy, nejdříve "jela kolem" neteř s dětmi, tak mě přišli pozdravit a zdrželi se do večera. O hodinu později mi zavolala kamarádka, jestli jsem doma, že "jedou kolem" a stavili by se na kafe. Řekla jsem jim, že mám návštěvu, tak se zaradovali, že se s nimi rádi uvidí (znají se). A navečer se ještě zastavila dcera. Tak mi utekl jediný den volna (v sobotu jsem měla službu). Dnes mám dovolenou, ale kdybych měla jít do práce, vůbec nevím, kdy bych měla provádět např. běžnou údržbu - praní, úklid, zpracování ovoce - a odpočívat. Hlavně to, co popisuji, není výjimka, ale standard, někdy je to tu jako zájezdní hostinec. Cítím, že je chyba ve mě, protože jiní lidé to tak nemají, ale vlastně ji nedokážu rozklíčovat a něco s tím udělat. Nechci vypadat jako nevděčník, návštěvy obecně mi nevadí, vážím si toho, že se mnou chtějí trávit čas, jenom se mi zdá, že ta koncentrace mi přerůstá přes hlavu a nevím si s tím rady.