Mnozí z vás to napsali, ale mně to došlo už možná dříve, než při psaní tohoto příspěvku. V tomto sporu nejde o auto, je to spíše obraz a důsledek "nemocného" vztahu. Partnerka mě nebere jako chlapa, jako rovnocenného partnera, ale jako jedno ze svých dětí (má celkem 4, ty dvě nejstarší jdou již dávno dospělí a nežijí s námi). Nevím, zda má na to vliv to, že je starší (mně je 41, jí 46), nebo snad že vyrůstala velkou část dětství bez mužského vzoru, jen s matkou? Nevím. Ale nezačala mě brát když se nám narodil syn a začali spolu bydlet, ani když jsme koupili dům a já ho (z velké části) sám opravil. Ano, souhlasím s tím, co zaznělo o několik příspěvků nahoru. Taky jsem rád, že nemusela do práce hned po mateřské a naše dítě do školky 6:30-16:00. Že mohla pracovat třeba jen 10 dní v měsíci a věnovat se dítěti a domácnosti. Ty problémy s příjmem jsou však starší než Covid. Přítelkyně dostala po rozvodu téměř milion jako vyrovnání, dalších x-set tisíc od matky když prodala dům ale všechny peníze v podstatě rozházela a utopila. Chtěla podnikat, mít kavárnu, nepovedlo se. Pak zase jiné podnikání, rekvalifikace, kurzy...v něm se daří tak jak jsem popsal. Není to na krach, ale nezlobte se, kdo má dnes 5 čistého. Přece žádná moderní emancipovaná žena (za kterou se považuje) nedopustí aby byla takmoc závislá na chlapovi. Kdyby tak nevyváděla, že z peněz které vydělám navíc si chci splácet auto a rodinu ničím neokradu, tak to vůbec neřeším. Ale takto mám toho fakt dost. Jak by řekli myslivci "doba hájení skončila" a myslím že je nejvyšší čas kousnout se do zadku a přehodnotit životní postoj.