Hotelové snídaně jsou pro mě často zdrojem stresu, protože ráno mívám šílený hlad a vrhám se na jídlo ještě v pyžamu. V hotelu se musím nejdřív oblíknout, pak většinou ještě poshánět a nanosit na stůl jídlo a pití...navíc dokud byly děti malé, musela jsem o hladu stihnout ještě 4 třičtvrtěmetrové copy.

Ale mám i příjemné hotelově-snídaňové vzpomínky. Třeba na Kubě, kde byl bufet, nikdo z hostů nepil čerstvý guayabový džus, takže i když měli pro obří hotel pouhé 2-3 konvice, všechno to bylo moje (a ještě personál nadával, že si ti cizinci ničeho neváží, protože guayabový džus byl na Kubě ještě větší zázrak než toaletní papír).
V Turecku byla k snídani vynikající cizrnová polívka.
V Guatemale fazole se smetanou.
V Mexiku božská míchaná vejce s chile.
V Řecku a ve Španělsku řecký salát.
V Římě děsivě neslané housky, které jsem pak viděla na cca 2000 let starých obrazech.
V UK nekonečno toustů s pomerančovou zavařeninou.
V Toskánsku dřív super bufet, teď je zakázaný, tak to všechno nosili postupně – a od druhého dne už si pamatovali, co jíme.
V Benátkách nakrájené ovoce v asi kilových porcích.
Pracovní hotely měly všechny nějaký univerzální mega bufet, takže šlo jen o to, aby člověk co nejrychleji našel kávovar a vychytal trasu mezi pečivem a ostatnímu ingrediencemi.

Na to, že nemám moc ráda hotelové snídaně, je toho docela dost