Ne úplně u nás, ale různé školy tady v okolí. Starší teda chodilo v tomhle věku do Kolovrat, protože jsme tam bydleli a technicky vzato je to Praha, ale v zásadě to beru jako "tady u nás".

Buď jste měli štěstí na učitelky prvního stupně a my máme smůlu nebo jste zkrátka organizovaní a my ne. Nebýt nesoustředění chaotici, tak taky problém nemáme. Jediná dle mého rozumná třídní na prvním stupni, kterou děti měly, byla ta, co měla dcera nějak ve čtvrté a v páté třídě. Je teda možný, že taky dostávala kartáč za vyschlé lepidlo, ale aspoň s tím neobtěžovala nás.

Na schůzky chodí celé ty roky MM. Já zvládám až ty vyšší ročníky, kde jde i o znalosti a ne jen o poslušnost. Ale manžel tomu teda nepřidává. Na zohýbané rohy řekne, že to míval taky. Na neupravené písmo řekne, že stejně bude psát na klávesnici. Na stížnosti, že o velké přestávce nevydrží sedět, ale křičí a běhá s klukama, MM řekne, že je rád, že má kamarády, že je rád, že se chce hýbat, a že kdyby seděl sám tiše v lavici tak by byl hluboce znepokojen. Obávám se, že paní učitelka nás nesnáší. Já takhle průbojná nejsem a nehádala bych se s ní ani trochu, jenže tam nechci chodit, protože tyhle hodnotící řeči o tom, že nejsme pro ně dost dobří, zkrátka nemám ráda.