Džentlmenský ani moc nebyl. Kolega je dejme tomu o dvacet let starší než já, v hierarchii firmy je někde šikmo nade mnou, ale vede nějaké projekty, kterých jsem součástí. Mile se smál a po zbytek cesty měl předlouhý proslov plný pracovních metafor na téma, že není tak jednoduchý věci řídit tak důstojně, aby si toho ten řízený ani nevšimnul. A že každý si každý myslí, že umí řídit kanoi (tj. lidi, projekt), ale není to pravda a uvázne na kamení i s těmi, za které zodpovídá, a že on je v své skvělé schopnosti řídit vlastně nedoceněn těmi, které řídí.

Je to třeba deset let a dodnes mi na schůzích sem tam pošeptá "vzpomínáš na řízení kanoe?" právě ve chvíli, když s ním vášnivě a odhodlaně nesouhlasím a vyvádí mě tím z konceptu. Že já tehdy nedržela hubu.