Romano, bože můj, TaJ není povinná trávit hodiny a víkendy zájmy svého syna. V takové míře. Má naprostou pravdu v tom, co píše. Dítě je ČLEN RODINY. A nejde jenom od okolí brát a chovat se jako trotl a potom čekat, že se rodič radostně přizpůsobí a vyhoví. Evidentně u TaJ to funguje. U nás většinou taky. A teď už i bez keců. Když zapomene, omluví se. Času má fůru. A už chápe, že když prikvačím po 10h práce a pakárny domů, tak její binec v kuchyni mě šťastnou neučiní. A jde to po upozornění trochu uklidit. Vždyť já jí taky pomůžu. Třeba s pokojem, když chce. Trochu mi začíná připadat, že máš na sebe (jako matku) nereálné nároky, morální zásady, které jsou zbytečně komplikované. A kontraproduktivní. Pokud je synovi mizerně, tak potřebuje vědět, že ho máš ráda, je doma vítán. A taky je úplně ok, když bude vědět, že i ty potřebuješ doma být v pohodě. A že tě něco trápí.