"Mě na tom všem přijde nejzvláštnější, kolik lidí si už nepamatuje, jací byli oni sami v pubertě. Nějak se mi nechce věřit, že by se tu scházely ty výjimky na úrovni statistický chyby, který v patnácti letech uvědoměle a radostně poklízely domácnost s vědomím, jak ulehčují život ubohým sedřeným rodičům. "

Tak radostně určitě ne, ale „uvědomněle“ jo. Někdy během prvního stupně ZŠ jsme si rozdělili práce v domácnosti tak, že na mě připadlo utírání prachu a vysávání, a bylo to zcela za mého plného vědomí a pochopení, proč nedělají všechno jenom rodiče. Byly jasně stanovené dny v týdnu, kdy se co má udělat, a tak to prostě bylo stejně v mých deseti letech jako v patnácti a později. Neumím si představit, že bych se dejme tomu ve třinácti rozhodla, že na to kašlu, potažmo zapomněla, proč to dělám já, a ne kupříkladu taťka. Jasně že naši nebyli extra sedření, ale nebavilo to nikoho (ani další činnosti, které zas dělali oni), tak jsme si to rozdělil. Normální věc.