Děkuji za názor. Obávám se, že problém je tak nějak prorostlý všude. Já je všechny miluju, ale nemáme nic moc společného. Děti jsou hodně po manželovi a puberta to ještě prohloubila. Já mám výčitky svědomí , protože manžel mne opravdu miluje a podle mne se i dost snaží krotit, abych nebyla nešťastná, ale já bych chtěla mít taky klid a být sama sebou. Což být nemůžu, on by to prostě nepochopil. I ta práce je naprd, udělala jsem na moje poměry slušnou kariéru v oboru pro který nemám povahu a zvládám za cenu, že se strašně nervuju. Do toho v práci nechápou, že nechci na plný úvazek a nechci víc odpovědnosti, takhle mi to stačí až dost. Nejradši bych někde zakládala papíry a měla klid.
Někdy vzpomínám na dobu, kdy jsem byla svobodná, chodila do školy a dělala si, co jsem chtěla…..a to jsem se zase trápila s něčím jiným, asi jsem fakt přecitlivělá a nevážím si toho, co mám…..
No a za pár týdnů to bude zase pryč, manžela zvládnu odpálkovat a dělat si z toho legraci, děti zpacifikovat, v práci bude lepší období….