libik, já s těma vložkama na sš měla štěstí, že mi sem tam šoupla peníze babička. Od mámy jsem měla za instrukci "vzít si z krabice", která ovšem byla poloprázdná a byly tam jen nějaké levné tenké retro vložky, nic, co by zvládlo můj hormonální masakr. S mámou jsem o tom mluvit nechtěla, ona šetřila na všem a vůbec neměla ženské sebevědomí, nebo jak to říct, styděla se.
Končily devadesátky, byl dostatek i velký výběr všeho. Když mi byly malé boty a nebylo nic poděděného, šlo se do nejbližšího krámu a tam jsem si za dozoru mámy musela koupit to nejlevnější a o dvě čísla větší.
Měla jsem malou brigádu, abych si se SVÝMI penězi mohla koupit, co JÁ chci.
Máma byla proti, že mi "všechno kupuje", že přece peníze nepotřebuji.
Ale pak si to nějak sedlo.