Přidat odpověď
Pravda je, že mně by se nechtělo se takhle přizpůsobovat hlavně proto, že to považuju za přepí...nost. Jak jsem si poslechla Alžbětko a pak už dřív ještě někoho jiného, tak mi to přijde, že dotyčné nebavilo v dětství hrát si s panenkama a nosit šatičky a tak usoudili, že nejsou holky. Ale nebavilo je ani hrát si s autíčky a tak usoudili, že nejsou ani chlapečci. Na mě to působí, že to jsou lidi, kteří prostě nemají typické vyhraněné mužské nebo ženské zájmy, proto si těžko ve většinovém kolektivu hledají kamarády a tak si to vyloží tak, že jsou nebinární. Podle mě jsou prostě jen nevyhranění. A nevidím důvod, proč bych se já měla omezovat (ve způsobu komunikace) kvůli někomu, kdo je prostě jen nevyhraněný.
Navíc v dnešní době, kdy se genderové rozdíly tak stírají ve všech aspektech - v rodině, v práci, v zájmech, nevím, proč by měl mít někdo trauma z toho, je holčička a nechodí v sukni nebo že je chlapeček a nebaví ho čumět na bagr.
měli jsme v práci uklízečku, která byla hluchá, ale snažila se mluvit. Bylo jí strašně špatně rozumět, hrozně huhňala, člověk se fakt musel strašně soustředit, aby pochopil, co říká. Ale tam mi to problém nedělalo, protože ona byla postižená, nemohla za to a přitom se snažila, tak jsem měla chu´t se snažit i já.
Předchozí