"z trochu podobného důvodu si nechávám esteticky steaslivý dárek od jednoho moc hodného člověka. Dárek je to opravdu příšerný. Ale je ze srdce"
mě babička v pokročilé fázi Alzheimera (doba, kdy ale stejně ještě občas prchla ven) koupila v místní prodejně růžovou porcelánovou husopasku, taovej naprostej bizár, co se prostě občas objeví v sortimentu vesnické samoobsluhy.
Slavnostně mi ji předala, to si ještě pamatovala, kdo jsem
Nedokázala jsem si to vystavit v obýváku, to by byly pořád dotazy, co to je
Ale měla jsem ji ve skříňce s hrnkama, občas na mě husopaska vykoukla, když jsem si šla vařit kafe
Moje dcerka, asi pětiletá, si ji potom vzala do pokojíčku, prej "Mami, to je taková krááásná holčička s proutkem a ptáčkama, já bych ji moc chtěla...". Má ji tam pořád vystavenou, i po letech
. Všechno je tak, jak to má být.
Když jsem čekala dceru a bála se "proboha, co já si počnu s holčičkou, nebudu to umět, u nás se vztah matka-dcera nepovedl nikdy", tak jsem se rozhodla pro jméno Kateřina. A za boha jsem nevěděla, proč vlastně tohle jméno, má svátek dost před Vánocema a kousek od termínu porodu, bude chudák holka dostávat dárky svátkově-vánočně-narozkové
, navíc kompletní jméno bude docela nepohodlně dlouhé. Pořád mi to vrtalo hlavou, proč se něco ve mně rozhodlo pro tohle jméno dcerky. Potom jsem si jednou mimoděk vzpomněla. Babička mi jako malé holčičce říkala "ty seš moje Martinečka, moje Kačenečka."
Odtud to jméno pochází. Byla to někde hluboko zasunutá vzpomínka.