První dva roky jsme mluvili na děti každý svým rodným jazykem. Mezi sebou jsme mluvili, jak nás zrovna napadlo. Podle mě je důležité, aby děti měly kvalitní řečový vzor a širokou možnost aktivní i pasivní praxe v jazyce.

Znám celkem dost případů, kdy rodiče, jak píše Monty, vymýšleli kokotiny – a nezažila jsem, že by to dopadlo dobře. Když mluvili tvrdohlavě jazykem, který nebyl jejich rodný, děti měly neskutečně chudou slovní zásobu a omezené vyjadřovací schopnosti. Jazyk totiž zraje s člověkem a lidi používají pro různé příležitosti různé výrazové prostředky. U dětí, kterým rodiče vnutili jazyk, který neznali extrémně dobře od dětství, jsem měla pocit, že jim prostě sebrali kus dětství. Děti mluvily celkem slušně – zhruba jako omezený google translator.

Ve školce začaly chodit jednou týdně na angličtinu (vlastně jen konverzace) k bezvadnému rodilému mluvčímu a chodí dodnes. Zhruba v 7 letech jsem jim začala pouštět filmy v angličtině s titulky, prostě jsem jim zatajila dabing, protože bych ho nevydržela. Od 4. třídy mluví celkem normálně i anglicky, což je jejich 3. jazyk a zároveň první cizí (nerodný). Než se dožily gramatiky ve škole, samy si ji odvodily. Jediné, co neodvodily, byla některá nepravidelná slovesa

Aktuálně je jim 13, učí se 5. jazyk (poslední dva klasickým způsobem) a mezi sebou mluví jak Minions (matlají všechno dohromady, jazyk volí podle příležitosti obvykle z těch prvních 3, osoby, s kterou mluví, podle toho, co je aktuálně nejvýstižnější...). S ostatními lidmi jazyky spolehlivě oddělí a mluví celkem slušně. Velmi pečlivě rozlišují i příležitosti, kdy smí/nesmí mluvit sprostě.

Tenhle postup tedy můžu označit za osvědčený, bylo to celkem plánované a snažila jsem se vystříhat toho co jsem na vlastní oči (soukromě i pracovně) viděla, že nefungovalo, nebo že to děti poškodilo.

Zkráceně: v raném věku neničit děti nerodilými mluvčími, nezatajovat jim rodný jazyk rodiče a zřetelně oddělovat jazyky (spojovat je například s lidmi, situacemi atd.)