Přišla jsem v pětačtyřiceti a hodně naráz o práci, kterou jsem si vlastně vybudovala. Byl to obrovský šok. Zdrhla jsem do úplně jiného oboru a nechala se zaměstnat v korporátu v tom, co jsem kdysi vystudovala. Tam jsem vydržela 7 měsíců (resp. 4, pak jsem čekala až mi doběhne výpověď, nechtěli mě pustit a já nechtěla být sprostá a zmizet na podpadku). Začala jsem se živit prací, kterou jsem do té doby dělala 30 let jako vedlejšák, nabrala další klienty. Furt jsem měla pocit, že je třeba NĚKAM chodit do práce, takže jsem ještě jednou vzala kontrakt na rok, udělala ve firmě pořádek a když už bych tam nemusela být od nevidím do nevidím, tak jsem odešla po ukončení roční smlouvy. Teď (je mi 53) se snažím pracovat ve svém vedlejšákovém oboru tak, abych dost vydělala a mohla dělat v průměru 3 dny v týdnu a 2-3 dny si nechávám na volnočasovku v oboru, ze kterého mne vypudili v těch pětačtyřiceti. Manžel je stejně starý, přišel o práci v době covidu, pak jím onemocněl a málem umřel, pořád jede na část výkonu. Dohodli jsme se, že přebere část mojí "vydělávací" práce abych mohla vzít ještě někoho navíc plus péči o většinu domácnosti a - alespoň prozatím - si zaměstnání hledat nebude. Pracoval jako IT konzultant a je slušná mzdová, takže myslím si, že kdyby chtěl, práci si zase rychle najde.