Malinko nerozumím. Správný učitel by měl při výuce jazyka mluvit na žáky cizím jazykem, i když sám je Čech. Samozřejmě u začátečníku a výuce gramatiky lze přejít na češtinu, ale měl by asi používat anglický jazyk, pokud ho učí, případně jazyk, o který jde. Učit v češtině a zcela se vyhnout konverzaci v angličtině nebo vyučovaném jazyce obecně, to mi přijde divné.

Pokud někdo jazyk opravdu umí, tak si snad troufne anglicky (německy, španělsky atd.) mluvit. Pokud moc neumí, pak je asi lépe "učit" česky. Přečteme a přeložíme článek, uděláme gramatické cvičení, vyzkoušíme slovíčka. Ale i na sš jsem zažil, že trošku anglických vět tam padlo.

U vlastních dětí je trošku potíž, aby se nenaučily jazyk dospělého s jeho chybami. Na druhou stranu, pokud dítě bude sledovat anglické filmy, pohádky atd., poslouchat písně v angličtině, tak nějaké chyby rodičů tímto lze eliminovat. Ovše asi ne vše, určité konverzační obraty jsou jen v živé řeči, čtení knih a sledování filmu je nikdy moc nerozvine. Je lepší mluvit "pidgin" English a plynně, nebo nemluvit skoro vůbec, těžko to ze sebe soukat, ale "nemít chyby"?

Korekce chyb. Prof MUDr Antoš, známý chirurg, původně jako dítě ovládal angličtinu, česky se učil později, protože vyrůstal za války v Anglii. Potom se vrátil do Čech - a angličtinu zapomněl, znovu se ji musel učit. Je tedy tolik podstatné, aby se dítě nenaučilo "chybnou" angličtinu rodiče, který sám vyučuje jazyk jiné?