Val,
když já si nemyslím, že se tvoje dcera "stydí" za to, že máš doma bordel nebo jsi tlustá, a ani si nemyslím, že ji nějak dere "nevěnování se v pubertě".
Podle mě jí spíš vadí, že si necháš srát na hlavu a podléháš celej život tomu, co si kdo myslí, nemyslí, možná myslí... Mladá holka obvykle netouží skončit jako submisivní a chronicky nespokojená žena středního věku.
Já s tímhle měla u svý mámy léta problém. A ona se mnou vlastně taky - ji sralo, že jsem taková, jaká ona "vždycky chtěla být" (rozuměj - nemanipulovatelná, jdoucí si za svým, kašlající na to, co si kdo "myslí") a mě sralo, že si neustále stěžuje na něco, co buď změnit nemůže, nebo může, ale stejně to nikdy neudělá. Ale postupem času si zvykneš, prostě je taková, jiná nebude, nemá smysl se tím zaměstnávat a řešit nějaké hypotetické "co by kdyby". Prostě je to takhle a jiný to nikdy nebude. No a je klid. Ve věku tvé dcery jsem s matkou neměla ani tolik kontaktů, jako tvoje dcera s tebou, v podstatě jsem ji ignorovala a ona mi akorát čas od času napsala mnohastránkovej vyčítavej dopis.