Poli,
jsou lidi, kteří umí, chtějí a POTŘEBUJÍ být sami. Já to mám taky - a protože jedno naše dítě je absolutně netáborové a nekroužkové, a neměli jsme nikdy babičky, tak jsem sama doma byla za osmnáct let fakt párkrát. Děti jsou šestým rokem v domácím vzdělávání, poslední rok mám doma i manžela. Který mojí potřebu samoty nechápe (naštěstí to alespoň respektuje). Moje řešení jsou moje koníčky a zájmy, kdy jsem venku z domu.
A tvrdé hájení mého prostoru. Od pravidel typu "od jídla - obzvláště ranní kávy - vstávám jen v případě požáru či tepenného krvácení - u jídla neřeším úkoly, nepodepisuju žákovské ani nic takového", až po to, že když nahlásím, že si jdu zalézt do ložnice, tak opět platí pravidlo "jen požár a tepenné krvácení".

Tvoji kluci jsou dost staří na to, aby mohli vařit sami. Uvařit těstoviny, ohřát na pánvi masové koule a zalít to omáčkou ze sklenice, by měl zvládnout i ten dvanáctiletý. Dále vařit větší množství a pak ohřívat. Já dělám často věci v pomalém hrnci, a máme to na střídačku s rýží / nokama / těstovinama / bramborama (jak se co hodí). Navíc jestli chodí do školy, tak mají teplé obědy ve škole - a míchaná vajíčka s chlebem, či rohlík se šunkou je taky platná večeře. Moje děti mají každý jeden den v týdnu komplet úklid kuchyně (myčka, utřít linku, sklidit všechno z linky, umýt sporák, zamést). Jako ne, že by to dělali s písní na rtech a perfektně, ale udělají.
Vaření je nakonec začalo bavit - nic složitého, ale udělají.

Další věc - u nás jedno dítě je outdoorové a introvert, zjistila jsem, že se mi vlastně s ním dobře jezdí na lyže a výlety a túry. Jsou věci, kde člověk nechce být sám (např. na běžkách v divočině), a tohle dítě nemluví a vlastně nic nechce.