Ahoj,
už mě napadlo několikrát dřív se zeptat, jak vnímáte zdravení lidí, kteří vás míjejí při výšlapech, výletech v přírodě apod. Já když někde takhle jdu, tak si přemýšlím, kochám se krajinou (to hlavně), povídám si s rodinou nebo naopak mlčím, fotím a relaxuju. Cestou potkám více či méně cizích lidí (podle sezony), kteří mě neustále zdraví. Ti stejní lidé, kdyby mě potkali někde na zámku, v kavárně, venku na chodníku, na parkovišti, si mě ani nevšimnou, ale běda, pokud se potkáme v lese, v horách. Jsem slušně vychovaná, takže mi to nedá a odpovídám, kor když mě zdraví děti, ale prostě mi to vadí, protože mě to pořád ruší, až mě to štve nakonec. Jedna slečna mi dokonce řekla ahoj, asi si nevšimla, že nejsme na vodě. Bylo to za našich mladých let? Já si to nepamatuju. Kde a kdy se to vzalo? Jinak jsem schopná se zakecat kdykoliv kdekoliv s kýmkoliv úplně nahodile, ale většinou když někde trčím. Ne když jsem v pohybu.
O nic nejde, jen mě to tak napadlo, protože krásný slunečný uplynulý víkendy byl v tomhle směru poměrně úrodný.