ano, velmi. Jako bych se napila živé vody, nebo jak to popsat, když už mě úzkost nepožírá tolik energie ( i tak nejsem žádnej výkonnej stroj . Není to jako že by někdo dodal dobrou náladu, nebo euforii. Ale zbavit se zvětší části stálé úzkosti a s tím souvisejících třeba žaludečních příznaků je super ( i když zas předtím nebyl problém být dost hubená v horších obdobích ) Kéž by mi byl někdo tuto možnost objasnil, když mi bylo 20 - 25 - 30... tolik pros..ných let. Ještě dnes mi při srazu kámošek z koleje připomínají jak jsem "furt spala a nic nepodnikala, jen tak přežívala " - ty ambiciozní to totiž nasíralo ) vidět takovou lemru u sebe na pokoji. Ale nejde o to, co si mysleli jiní, ale jak to hodně omezí život. U mně už tom rozhodujícím mladém ,a mladém dospělém věku. To je můj názor. Zbytečné obětované roky. Všichi si myslí, že jsi jenom "furt připosraná " , i ty si to brzo začneš myslet a ještě si připadat hodně méněcenná. No, třeba se situace pro takový lidi zlepší časem, někdo jim poradí dřív, a nebude to pro ně ostuda, přijmout medikaci.
Samozřejmě lékařka mi vždy na mé líčení, jak se mám dobře poslední rok - rok 2020 byl pro mě nejlepším v životě, až se to stydím napsat, s tím, jak se vše epidemií zhoršilo, ale i tak. Pro mě nejlepší rok ( oproti dřívějšku nebe a dudy, i když pořád se občas nějaká vlna úzkosti projeví ), lékařka teda pořád vnucuje, že to až tak nestačí, jen léky na úzkost, a je třeba si sehnat ( a zaplatit ) ještě terapii. Do toho se mi pravda zatím moc nechtělo. Předtím, než jsem vyhledala psychiatra a nechala si vecpat léky ( už i v práci jsem byla na hadry a bála se , že o ni přijdu ) , jsem zkusila dva renomované terapeuty ( muže a ženu ), a byla to tristní zkušenost, vzali peníze ( 1000 - 2000 za 50 min ) a vůbec nenaslouchali . v případě muže jsem dokonce stihla říct jen to, jak se jmenuju a kolik je mi let, po zbytek času mi povídal on, jak to má správně být, akorát vytkl že sedím shrbená ( asi by mě nepřekvapilo, že úzkostný člověk sedí spíš schoulený než vyprsený ) a jestli mě nebolí záda. totéž bylo u ženské terapeutky. Ta mi teda nakonec doporučila, že si mám rozmyslet, jakou terapii chci, ale ona že mě stejně nevezme. Přiznám, nechce se mi studovat různé psychologické přístupy a druhy terapií, laicky tomu neporozumím, a očekávala jsem , že právě v tom odborník mi poradí. No a tak zase budu nějakou dobu sbírat odvahu, než se vydám vyzkoušet dalšího borce .