"ale i těch pár mě mrzí, protože jsem v té době byla máma na ho*no, unavená rozklepaná lemra, co se sotva doplížila vyzvednout děti do školky a dojít na nákup byla katastrofa. Natož nějaké radování se ze života a z dětí."

Jo, stalo se mi to samé, fungovala jsem jako stroj a jinak jenom spala první ligu, a přemýšlela, kdy ještě je situace pro mé okolí únosná (když nemohu citově nic moc poskytovat, jsem naprosto prázdná), a kdy už je čestné z toho "odejít". Sumírovala jsem si v hlavě věty dopisu pro svoje malé děti. Že mi přišlo nejrozumnější, když mi lékaři nemohou pomoci a už nemohu nic poskytovat, se vytratit, a umožnit tak MM a dětem, aby žili jiný lepší život bez té zátěže, kterou představuju.
Už si dneska nic nevyčítám, vylízala jsem se z toho, nakonec našla psycholožku, která mi pověděla ty správné věci, postavila jsem se na vlastní nohy a přestala se na sebe zlobit, že se mi to stalo (i mým dětem). MM se na mě nezlobí, děti taky ne, jsme jenom všichni vděční za rozuzlení.