Ani tehdy nebylo nic černobílé. Když totiž už Josef II. blahé paměti seznal, že nemůže mít bojeschopnou armádu, neb v armádě se hovoří cca 20 jazyky a řada vojáků prostě rozkazům nerozumí, poznal, že bez reforem to nepůjde, a taky že by měl být jen jeden úřední jazyk, a to německý. Jenže pak přišel konec 18. století, "jaro národů", myšlenky francouzské revoluce a následně národní obrození. Ne jen v Čechách, ale v kdejaké zemi národnostního slepence, kterým byla habsburská monarchie. A protože Němci se nechtěli vzdát určité nadvlády, bylo na problém zaděláno, m.j. i proto, že se nechtěli učit jazyk "podlidí", nejen Čechů, ale i dalších národností.

Takže národní obrození, jak ho známe my, bylo vlastně protistátním činem (a proto byl třeba internován Havlíček), neboť nakonec propagovalo právo národů na sebeurčení až případně do odtržení. A proto byla jednání na konci 1.sv.války nesmírně složitá, protože bylo jasné, že Habsburská monarchie válku nepřežije, a šlo o to, který stát posléze vznikne a jak bude velký. Kořeny Mnichova sahají hodně hluboko, možná až k Rudolfovi Habsburskému.