Klidně to může být i přechod, ale spís je to jenom úzkost. Trpím GAD už roky, dlouho byl klid , jen obcas nějaký výkyv, ale za poslední rok mám už třetí relaps. Snažím se tomu moc nepodléhat, ale je to těžký. Já bych se strašně moc chtěla vybrečet, citím, ze by se mi ulevilo, ale vůbec to nejde. Teď je to docela peklo. Nezvládám tu úzkost nechat sebou projít a smírit se s ní, ale strašně se s ní peru. A to je špatně. Tim si ji vlastně znásobuju. Ráno se snad hodinu rozdýchávám, cvičím jacobsona, dávám si studenou sprchu, ale pak si stejně vezmu neurol. Což je další stresor. Vezmu si ho a zároveň se bojím, že si vytvořím závislost. Když si vzpomenu na dceru a vnučku, zavalí mě vlna úzkosti, že jim ani nemůzu pomoct, i kdyz by to teď potřebovala.