Sovice,
" je to strašný mor, pro mě. 1. donutit se začít dělat to, co mám. 2. donutit se přestat "být v práci", když není hotovo (což je u mě setrvalý stav). Nejen přestat fyzicky, to jde, ale v hlavě."

Nojo, ale tohle mám i v kanceláři, a k tomu mě rozptylujou kolegové. Ať již nepracovním povídáním mezi sebou či přímo se mnou nebo pracovními záležitostmi dtto.

Co se týká odchodu z kanclu - nikdo mě doma nečeká, nemusím spěchat domů... když se zaberu do práce, jsem tam klidně do osmi večer (od rána - příchod 6 až 9, jak se mi ráno chce nebo hodí), pak teda fyzicky přestanu, protože už jednak nemůžu jednak je mi to i mírně blbý tam strašit (i vrátný divně kouká viz vedlejší diskuze), ale v hlavě to stejně mám.

Naopak ohledně začátku práce v kanclu je to ještě o kousek horší, protože ten pocit "jsem v práci" mě jaksi ukolébává stran toho, že bych kromě fyzické přítomnosti měla taky podávat ten výkon... Doma na HO si to vlastně hlídám víc, protože je to zřejmé (že nepracuju, dokud fakt nepracuju).