Lidé v mé sociální bublině 80. let rozhodně věděli, kdo je Václav Havel. Poslouchali jsme Hlas Ameriky, kopírovali si na kazety Havlovu Vernisáž, přepisovali na stroji Několik vět.
Při demonstracích během "Palachova týdne" v lednu 89 jsem se pevně rozhodla, že příště se už nebudu bát a k volbám (míněno komunistickým) opravdu nepůjdu. Naštěstí už pak žádné nebyly.
Pamatuji se, jak ještě pár dní před 17. listopadem si jedna moje známá při rozhovoru o dění v okolních státech povzdechla, že u nás se snad nikdy nic nepohne.
Na demonstraci 17.11. jsem nebyla, měli jsme tříměsíční dceru a slavili jsme v to odpoledne manželovy narozeniny. V dalších dnech už jsem ale kromě žehlení plen při poslechu Svobodné Evropy, a pak postupně i při poslechu českého rozhlasu, který se přestával bát , zvládla několik demonstrací i s kočárkem, a zažila neuvěřitelnou atmosféru, kdy stačilo cestou na Letnou požádat neznámé obyvatele domku s vyvěšenou československou vlajkou, jestli bych u nich mohla nakojit mimino, a k místu na kojení jsem dostala i čaj a koláče
Dodnes vnímám zpětně těch několik týdnů na konci roku 1989 jako zázrak a jsem moc ráda, že jsem je mohla zažít.