"vyhládlí lidi po krizi, Mnichovu a válce, kterou na našem území víceméně ukončila Rudá armáda, uvěřili na sociální rovnost."

Libiku, souhlasím.

Ale v osmdesátých letech už tohle moc neplatilo. Většina komunistů - tedy členů KSČ, které jsem znala já, nebyli žádní bojovníci. Dali se do strany proto, že chtěli dělat nějakou práci a bez členství ve Straně to buď nešlo nebo jen velmi obtížně. Ve straně se snažili nebýt aktivní, jen si to odsedět. Asi občas podepsali nebo odhlasovali nějaké odsouzení charty apod. Ale sami nic nevyvolávali a brali to prostě jako povinnost. Třeba jako povinnost chodit do školy nebo na vojnu nebo do práce.

Stejně jsem to měla já s pionýrem a SSM. Vůbec jsem neuvažovala, že to je nějaká podpora politiky, prostě když jsem chtěla na školu, musela jsem v tom být.