S mojí mamkou jsme nejprve v roce 2020 hodně omezily kontakty, protože jako těžký alergik po anafylaktickém šoku, kdy prodělala klinickou smrt, nesměla být očkovaná. Setkávání jen venku, což v létě šlo. Na podzim 2020 si komplikovaně zlomila nohu a nešlo to jinak, než se o ni starat, vozit na kontroly. Takže jsem při našem setkávání měla respirátor FFP3, ona také. Děti jsem k ní tolik nebrala, viděli se, když bylo hezké počasí venku a taky přes léto, když byl klid, tak přeci jen jsme si dovolili víc. Já jsem k ní chodila pořád.
Letošní podzim náhle zemřela, ještě v relativně mladém věku, 65 let. Selhalo jí srdce. Zpětně jsem ráda, že jsem se s ní nepřestala setkávat. Do poslední chvíle jsme měli hezký vztah. Samozřejmě mohl ji dostat Covid, kdybych i přes opatrnost ho někde chytila. Ale jak dlouho by člověk měl čekat, až bude situace bezpečná? Jsem přesvědčená, že ona by trpěla izolací.

Chce to si to v sobě vnitřně srovnat, jestli přijmout to riziko, kdyby náhodou. A mluvit o tom i s ní, jak si to přeje ona. Protože na druhou stranu je riziko, že ten čas strávený se svým blízkým člověku uteče.