Romano, tak asi je problém, že bereš dost věcí jako naschvál. Možná syn pouze manévruje tak, aby se vyhnul zóně, která mu je nepříjemná. A proč mu je nepříjemná, jak reaguješ ty, to musíš zvážit sama. Ono je to částečně naopak - ty mu nemůžeš říct "podpořím tě, jenom když budeš říkat a dělat to, co já považuji za správné". Takhle to nefunguje. On má být přijímaný z principu proto, 6e je tvoje dítě. To neznamená souhlasit se vším, co si naši haranti vymyslí. Ale prostě v základu - tady jsi doma. Tady jsi v bezpečí. Můžeme se klidně pohadat, seštěkat, ale to na věci nic nemění. A říkat mamince úplně všechno ? Proč? Od určité chvíle je normální mít svůj život, soukromí. Od toho je puberta. Ani "vyhrožování sebevraždou" není zřejmě naschvál. (Asi se může stát, a jsou typy lidí, co tím prostě vydírají.) Ale chceš se na to spoléhat?!!! To je zatraceně vážná věc. Hledět na to jako na naschvál je cesta do pekla.