Romano,
no dobře, ale jaký je tedy cíl a smysl?
Přiznám se, že tomu tak úplně nerozumím. Máš syna na "lepší základce", sama pokládáš jeho přítomnost zde za zbytečnou, takže by ti asi neměly vadit absence a jeho přístup ke škole jako takové. Co přesně očekáváš, že bude dělat?
Podívej, já šla na střední v době a v místě, kde bohužel bez posudku od soudruhů na školu "podle vlastního výběru" nebylo ani pomyšlení. Češtinářku jsem si poštvala proti sobě hned v prváku, dějepis jsme měli rok, takže jedinej předmět, který mě ve škole bavil byla biologie. Moc jsem toho tam nenachodila, ve čtvrťáku mě ani nepustili v řádným termínu k maturitě, protože jsem měla stovky zameškaných hodin. Matka měla zákaz se ke škole jen přiblížit, všechno jsem si musela s pedagogy vyřizovat sama, a protože zastávám názor, že nejefektivnější je být slušný, leč přímý, jednala jsem s nimi na rovinu a oni to akceptovali. Pochopitelně spolužáky jsem tím musela neskutečně srát, protože "mi všechno prošlo" a ještě jsem se navíc ani nemusela nic učit.
A ten samý přístup používalo a používá i moje dítě, i když v úplně jiných podmínkách. Taky mu to "vždycky prošlo". Jedná na rovinu a nemá problém i tam, kde v rámci předmětu nedělá de facto nic.
U tebe úplně nevím, co bys od svého syna chtěla. Některé výhrady vyloženě nechápu. Dělá to, co ho baví? Má kolem sebe lidi, se kterými to může sdílet? Lhostejno, kolik jim je, to fakt není důležité. Nebo nedělá nic a "jen hraje hry"? Jak přesně by měl fungovat, abys byla spokojená?