romano, chápu, že to máš těžké... ale zase pamatuju si tě tu už roky zpátky a prostě promiň, mám z tebe pocit, že často hledáš jen vinu v těch druhých...
v první řadě je pro mne nepochopitelné, že dospělá osoba se nechá zatahovat neustále dokola do stejných toxických situací a neodpoutá se... ale to víš ty sama nejlíp, přečetla sis to tu už tisíckrát za ty roky...
jen prostě konstatuju, že pokud nejednáš s dítětem konzistentně (a je jedno proč), nemůžeš to chtít ani po tom dítěti... natož po dítěti v pubertě...
upřímně, teď ti nezbývá, než doufat, že z toho kluk jednou vyroste a při troše (spíš hromadě) štěstí si k sobě zase najdete cestu...