Libiku, je otázka, jestli ta uštvanost ženy středního věku zahrnuje stejné množství pohybu jako svobodné vlání dvacátníka.
Od doby, co nosím krokoměr, vidím paradoxy.
Objedu město autem třikrát dokola, proboxuji se supermarketem, postepuji se psem v parku, prostojím večer u linky a jsem na padnutí.
Kroků tam ale budu mít maximálně pět tisíc.
Za mlada bez auta bych naběhala za ten den patnáct tisíc a ještě šla protančit noc.
Musím si pohyb cíleně ordinovat, běžný provoz je únavný, ale opravdového pohybu tam zase tolik není.