Federiko,
krasopis a ořezaný pastelky taky od syna už nepamatuju. Lehká buzerace probíhala ohledně toho, že "nechce dělat to, co ostatní", už ve školce. Zajímalo mě, jestli tím někoho ruší, když si dělá svý. Prý ne. Tak jsem jim doporučila, ať ho nechají být a řeší, až když někoho rušit bude.
To, co popisuje Libik jako realitu "mého dětství" v osmdesátých letech už tedy za jeho základní školní docházky platilo. Byl dost průbojnej na to, aby si dokázal většinu opruzů pořešit samostatně a nikdo mu klacky pod nohy neházel, neproběhly zde legendární pokusy o "utlučení do průměru".