Přidat odpověď
Půlko, tak u nás je to celkem jasný. A i moji rodiče byli lepší než jejich předchozí rodiny (u táty si teda nejsem jistá, od 10 byl polosirotek a babička mi vždy přišla jako moudrá žena).
Táta byl prý docela drzý fracek a odmítal si mámu vzít a hnal jí na potrat. Máma kvůli těhotenství odešla z VŠ. Pak jí táta nařídil, aby dala mimino babce (mojí prababce), co byla psychopat (ale s miminama to asi uměla) a naši jeli pracovat na Slovensko, občas jezdili bráchu navštívit. Babky nevydržely s bráchou rehabilitovat a tak musel na operaci, kde byl měsíc a půl zavřený a nikdo ho nesměl navštívit (byl mu rok a půl). Když si pro něj přijeli, vůbec je nepoznal. Několikrát jsme se kvůli tátovi stěhovali, protože nevydržel v pracovním kolektivu. Naštěstí od mých 2 let to máma už nějak zatrhla a pak jsme žili normálně, daleko od psychopatické prababičky, i když ty návštěvy tam byly noční můra. Pamatuju si, jak jsem byla jako dítě ráda, že konečně zemřela - žila s babičkou a ta sama o sobě byla celkem hodná (i když velmi nerozumná).
No a moje děti se měli prostě jako v bavlnce...těšil mne každý úsměv miminka, každý malý pokrok a za žádnou cenu bych si nenechala ujít jejich ranný vývoj (ani ten další).
Předchozí