Federiko,
no jistě. Já už nevím, jak to popsat, aby to bylo srozumitelný. Chovala jsem se jako "já", což může z pohledu některých rodičů vnímaný vyloženě negativně, protože to taky znamenalo, že jsem mu na rovinu sdělovala věci, jako že na besídkách trpím, dětské rukodělné výrobky si s dojetím nevystavím, ale vyhodím, že mě spousta věcí nebaví a nechce se mi se přemáhat se, takže bude lepší, když si na to najde někoho jinýho. Ale v tom "já" je obsažený i to, že bych takovýho rodiče ocenila, protože by to vyhovovalo mému naturelu. Mně v dětství vadily lži, planý sliby a předstírání. Právě proto, že mi to není vlastní. Stejně jako třeba zbytečný buzerace, lpění na hovadinách, zákazy, omezování. Já bych jako dítě byla spokojená, kdyby se mi nikdo do ničeho nemontoval, nijak mě "nesměřoval" proti mé vůli a nic ode mě neočekával. Takže jsem se přirozeně chovala v pozici rodiče přesně takhle.