Podělit si tu péči s někým. Denně je to horor. Pečujeme o manželovu maminku, tatínek před rokem zemřel. Bydlí kousek od nás, je jí devadesát. Paměť jí vynechává někdy celkem solidně, navíc je špatně pohyblivá. Vyřídit si nezvládne nic, doma je ale jakž takž schopná fungovat. Ani jedna z manželových sester v péči nepomůže, nebydlí v Praze (a navíc jedna z nich ji nemá ráda). Takže vše zůstalo na manželovi. U něj tedy ale nedošlo k tomu, že by byl protivný na mámu, ale začal být naprosto nesnesitelný doma, navíc péčí o mámu tak vyčerpaný, že doma nehnul ani prstem. Manželství nám to zdevastovalo celkem solidně, do té doby jsme měli opravdu pěkný vztah. Největší problém byl, že můj muž se rozhodl, že vše vyřeší a zařídí sám. Což fakt nejde. Takže teď ke tchýni docházejí třikrát týdne ošetřovatelky, každý den jí dovezou jídlo, sousedi mají klíče (kdyby něco) a když chceme odjet na delší dobu, musíme mít zařízené hlídání. A vždycky, když to vypadá, že už to bude fungovat, tak se něco podělá, teď zrovna tchýně trpí představou, že ji soustavně okrádáme a celkem často to telefonicky konzultuje se svými dcerami. Ty pak volají mému muži a vyslýchají ho, jak že to tedy vůbec je. Kdo to nezažil, nemá představu, jak náročné psychicky a časově to je. S tím, že prognóza je úplně nanic.